Co člověk, to jedinečný životní příběh

„Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“, „Každý svého štěstí strůjcem“ či „Člověk míní, Bůh mění“ nějak takto by komentovala mé nemocniční dobrodružství teta Kateřina ze slavného románu Saturnin od pana Jirotky.

Vše se mění a jistota není žádná. To si tak člověk vše pečlivě naplánuje a stačí chvilka a vše je úplně jinak, nejlépe otočené vzhůru nohama. Holedbal jsem se, jak přes 10 let jsem neměl potřebu navštívit lékaře, za to teď jsem si to vybral i s úroky.

Tak se stalo, že jsem strávil tři týdny v nemocnici a obě operace, které jsem absolvoval, nebyly z nejjednodušších. Jsem lehčí o jednu ledvinu a život jde dál. Vše dobře dopadlo, jsem doma, dávám se do kupy a během září pomalu začnu opět pracovat na poli čínské medicíny.

Během třech týdnů jsem potkal zajímavé lidi a vyslechl neobyčejné životní příběhy. Vzájemnou sdílnost a otevřenost posilovalo vědomí, že jsme na tom podobně, že jsme ve stejné roli – roli pacienta, že ležíme na stejném pokoji. A je jedno, jestli se jedná o jednoduchý zákrok, po kterém jde pacient po pár dnech domů, či o složitý operační výkon zahrnující třítýdenní pobyt na nemocničním lůžku. A je jedno, jestli má pacient tři tituly před jménem či je zámečníkem.

V každém životním příběhu nalezneme moudrost, z každého příběhu si lze něco odnést.

Příběh 1, pan Melichar, 74 let.

Pan Melichar již nemá, jak sám říká, co ztratit. Je bez rodiny a bez příbuzných, dcera se o něj přestala již před lety zajímat a v kontaktu nejsou. Jakmile přestal pracovat a odešel do důchodu, nemohl si dovolit byt, ve kterém bydlel, a přestěhoval se na ubytovnu. V současné době bydlí na LDN, kde je velmi spokojený. Má zajištěnou stravu a zdravotní péči. Každý druhý den jde do své oblíbené hospody na večeři, dvě piva a fotbal. Fotbalem doslova žije.

Smutný příběh, řekli byste. Ale pan Melichar to tak nebere. Ve skutečnosti jsem dlouho nepotkal člověka, který bere vše, co život přináší, s takovým klidem a nadhledem. Není žádný myslitel, ale žije v přítomnosti a těší se z maličkostí, které si může dovolit a které ho plně uspokojují – v jeho případě fotbal, cigareta či pivo.

Každé tři měsíce dochází do nemocnice na nezbytný operační zákrok. Před vlastní operací je posledním jídlem a pitím večeře předchozího dne, potom již nic. „Pane Melichare, nyní již žádné jídlo a pití, zítra během dopoledne vás vmáčkneme do programu a jdete na sál“, řekli mu. Nic nejedl a nepil, celou noc a skoro celý den.

Druhý den v podvečer, kdy stále čekal na odvoz na sál: „Pane Melichare, bohužel jsem poslem špatných zpráv, dnes to nevyšlo, do operačního programu jste se nám nevešel, tak zítra. Ale nyní vám alespoň dáme večeři.“ Jako na potvoru, druhý den se situace, navlas stejná, opakovala. Někdo by byl naštvaný, zklamaný, rozčílený. Ne tak pan Melichar: „To nevadí, paní doktorko, spát mám kde a večeře máte dobré. Když ne dnes, tak zítra, já nikam nespěchám. Jen v pátek bych již byl rád doma, víte, na fotbal.“

Pan Melichar, kromě zmíněného problému s prostatou, netrpěl vysokým tlakem, spal bez problému celou noc bez jakýchkoliv prášků a zdravotně na tom byl celkem dobře. Do listopadu ho ještě nechají bydlet na LDN, potom si bude hledat něco jiného. Na mou otázku: „Co s tím budeš dělat, kde budeš bydlet?“, odpověděl: „Teď nic, to budu řešit v listopadu. Nějak to dopadne, vždycky to nějak dopadne. Nech to koňovi, má větší hlavu.“

Příběh 2, pan Šulc, 67 let.

Pan Šulc přišel do nemocnice s problémy s močením, tedy s prostatou. Menší operační zákrok, kdy pacienti po čtyřech pěti dnech odcházejí domů. S sebou si přinesl škatuli léků, které užívá („…v mém věku to je normální.“) – na tlak, na žaludek, na spaní a na lepší dýchání.

Pan Šulc je permanentní stěžovatel, stěžuje si stále a na vše. Na bolest, na postel, na počasí, na stravu, na zdravotní personál, na TV program a zejména na vlastní život: „…proč zrovna já musím takhle trpět, čím jsem si to zasloužil,…“. A tak pořád dokola.

Jak dlouho zůstal v nemocnici nevím, odcházel jsem dříve, než on.

Každý jsme jiný, ale v daném okamžiku máme možnost volby, jak v této konkrétní situaci zareagovat. Můžeme se chovat jako pan Melichar, nebo jako pan Šulc. Brát život s nadhledem a klidem, se vším, co nám přináší. V každém okamžiku hledat to pozitivní, těšit se ze svých zaběhlých rituálů a maličkostí, které nám přinášejí radost.

Žít v přítomnosti a nevytvářet si stres z toho, co se má stát. Nebo si stres vytvářet stále a ze všeho, být věčně nespokojený a nadávat na vše a na všechny. Co myslíte, která cesta nám přinese více vnitřního klidu a pohody, méně či více stresu?

Pamatujte, vždy máme možnost volby.

ZAMYŠLENÍ NAD STRAVOU V NEMOCNICI aneb Není nad vlastní zkušenost

Nedá mi to a podělím se tu s vámi ještě o jednu zkušenost, zkušenost s nemocniční stravou.

Strava v nemocnici je sestavena dietologem a je založena na doporučeném denním příjmu kJ se zastoupením všech složek potravinové pyramidy (tzn. bílkovin a sacharidů, ovoce, zeleniny, mléčných výrobků, …), samozřejmě s přihlédnutím k akutnímu stavu pacienta. Na první pohled to zní dobře, ale z mého pohledu, tzn. přes brýle čínské medicíny, je ignorována termodynamická charakteristika potravin, což je škoda.

Sám na sobě jsem si ověřil úskalí, která to přináší. Dva týdny jsem byl na nitrožilní výživě, a poté začal pomalu s odlehčenou stravou. Na obědy si stěžovat nemohu, zpočátku pouze tzv. bujón (čistý vývar), což odpovídá scvrklému žaludku po dvoutýdenním půstu. Postupně kašovitá strava – z brambor, rýže, mrkve (která prospívá slezině a podporuje trávení – detailněji viz. eBook Vše co jste kdy chtěli vědět o jídle), trochou masa, postupně až strava normální.

Co mi ale opravdu nedělalo dobře, byly snídaně a večeře. Pro oslabený trávicí trakt snídaně ve formě bílá veka s bílou kávou (byť Meltou) či jogurt s banánem (který je povahou vyloženě chladný – detailněji viz. eBook) jsou velmi oslabujícím faktorem. Stejně tak houska s florou, sýrem, rajčetem a rukolu k večeři působily na mé oslabené trávení kontraproduktivně. Jak se to projevovalo v praxi? Pocitem chladu v břiše, nadýmáním, křečemi a bolestmi v oblasti žaludku. Nabídnutá pomoc ve formě Helicidu problém neřeší, protože Helicid ředí žaludeční šťávy, tudíž vlastní trávicí proces ještě zpomaluje…

Kdybych byl typově spíše horkokrevný, možná by to bylo v pořádku, ale každý jsme jiný…

A stačilo by málo, k snídani a večeři např. přidat teplý bujón či jinou polévku.

Po propuštění do domácí péče poctivá domácí strava, která zohledňuje termodynamický charakter potravin (viz. eBook Vše co jste kdy chtěli vědět o jídle) udělala divy. Kvalitní hovězí vývar (zvýrazněný posilujícími čínskými bylinkami – směsí zvanou Obnova základu – ženšen, plod jujuby, černý sezam, kustovnice, rosolovka a děhel neboli angelika) ráno a večer, rizoto z kulatozrnné rýže se zeleninou a kousky krůtího masa a congee (rozvařená rýže).

Již druhý den nepříjemné trávicí projevy odezněly a dnes, tj. pátý den co jsem doma, mohu prakticky jíst již cokoliv, aniž bych měl obavu z následků (samozřejmě, že strava zůstává i nadále odlehčená a zbytečně nezatěžující, s minimem soli a koření).

Nikterak nezpochybňuji odbornou péči, které se mi v nemocnici dostalo, spíše naopak, jen chci poukázat na oblast, kde by se dalo mnohé zlepšit, protože trávicí trakt je silně ovlivnitelný stravou, což si uvědomoval již legendární taoistický lékař Sun Simiao, který považoval úpravu stravy za nedílnou a důležitou součást strategie léčby každého pacienta.